Soukromí

V době, kdy je naprosto běžné, že se nejen webové stránky a mobilní aplikace, ale dokonce i antivirové programy (odkaz) snaží co nejlépe vytěžit data o svých uživatelích a zpeněžit je, nastává čas k návratu gentlemanského chování na síť.

GDPR desatero

Nepokradeš uživatelské údaje
Informuješ, jak s údaji nakládáš, než uživatel začne cokoli vkládat
Ať už údaje užíváš k jednomu či více účelům, vyžádáš si souhlas pro každý z nich
K údajům umožníš pouze opodstatněný přístup oprávněným osobám
Budeš ctít, že i chování na internetu je osobní údaj
Bez svolení nebudeš chování uživatele analyzovat, ukládat, ani jinak sledovat
Umožníš vždy používat části služby, které nejsou závislé na svolení k nakládání s údaji
Budeš pamatovat, že i anonymizovaná a agregovaná data mohou být citlivá
Kde je to možné, budeš šifrovat, hashovat a "solit"
Pokud se něco pokazí a údaje uniknou, okamžitě o tom uživatele zpravíš

Upozornění: Nejedná se právní výklad, berte prosím s rezervou.

Kdo nedělá nic špatného, nemusí nic skrývat

Starat se o své soukromí neznamená skrývat něco nekalého. Soukromí je jen svoboda rozhodovat, kdo o nás bude co vědět.

Nebezpečí systémové názorové bubliny

Dnešní důmyslné statistické metody fungují tím lépe, čím více dat mají. Modely rozhodování člověka jsou čím dál přesnější. Když budou mít dostatek informací, budou schopni odhadnout, jak budou kteří lidé reagovat na dané podněty a přizpůsobit tomu své reklamní a předvolební kampaně. Budou vědět, jaké informace vám nabídnout a jaké zatajit, aby vás získali na svoji stranu. (Pokud máte pocit, že nemám přílišnou důvěru ve svobodnou vůli člověka, máte pravdu.)

V krajním případě se budou sestavovat kampaně pro každého člověka na míru. Realita vnímaná jednotlivci může být pak značně zkreslená.

Poznávat svět objektivně můžeme jenom v takovém prostředí, kde o nás nikdo nemá dostatek informací na to, aby mohl náš pohled na svět systematicky zkreslovat.

Soukromím nikoho neobtěžujete

Jestliže zvolíme tu nepraktickou definici, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého, můžeme vyvodit, že omezování soukromí by bylo neopodstatněným omezením svobody.

Není možné, abyste svým soukromím někoho obtěžovali.

Někoho může rozčilovat, že na vás něco neví, ale to je jeho problém.

Musíme obětovat soukromí za bezpečí?

Vysoké standardy ochrany soukromí samozřejmě nahrávají nejrůznějším pochybným živlům a zločincům všeho druhu. Jejich kontrola i vypátrání je pak mnohem těžší. Může tedy znít rozumně omezit všeobecnou míru soukromí a anonymity, abychom těmto lumpům znesnadnili jejich činnost. A zakázat také silné šifrování.

Nápad jistě dobrý. A najdeme jistě i spoustu dalších věcí, které padouchům usnadňují život. Automatické pračky, krájený chléb, perforovaný toaletní papír. Neměli bychom tedy zakázat i toto?

Ne, to by jistě neprošlo, to by bylo většinou voličů jistojistě vnímáno jako nesmyslný zásah do osobních svobod. Ale schvalovat omezování soukromí se vlády a politici příliš nebojí. Toho se lidé vzdají snadněji než pohodlí. Zvláště výměnou za pochybný příslib většího bezpečí.

Co lze dělat

Blokovat reklamy a sledovací prvky. (Ale pozor, i doplňky prohlížečů mohou být nebezpečné.) Například prohlížeč Firefox umožňuje snadno nastavit úroveň ochrany soukromí. (Pamatujete také, že správní uživatelé neblokují reklamy na webech, které chtějí podpořit. Nebo volí placenou variantu bez reklam, pokud je to možné.)
I když to bolí, alespoň letmo zkusit pročítat podmínky užívání služeb, a když uvádějí, že data mohou být poskytnuta třetím stranám, rozmyslet, zda danou službu opravdu potřebujete, a jaké existují alternativy.
Používat anonymní okna, čistit pravidelně cookies, případně využít služeb důvěryhodné VPN.

Design internetových stránek

Cena zbytečného kliku

Kolikrát za den se průměrného člověka internet zeptá na zcela zbytečnou otázku? Kolik dialogů se zobrazí?

Všechno toto vymyslet, naprogramovat a provozovat, to musí dát spoustu práce. A výsledkem je pouze zvýšené opotřebování myší, plýtvání časem a zvyšování tlaku uživatelů. Prosím, nedělejme to. Když některý z uživatelů bude náhodou nějakou z nabízených funkcí chtít, určitě si ji najde i bez obtěžujícího dialogu.

Záleží na každém pixelu?

Designéry stojí spoustu úsilí to, že jejich web vypadá na různých zařízeních stejně. Je to ale nutné? Stojí to za tu práci a přenesená data navíc? Sám nevím.

Kdo vybírá písmo

Mít na webu vlastní písmo je dnes téměř standard. Komu to ale prospěje? Je opravdu většina stránek tak designově vypiplaných, že by je nevhodný font naprosto znemožnil?

A komu vlastně font slouží? Čtenářům, kteří čtou obsah, nebo grafikům, kteří vzhled ladí nejčastěji jenom s „lorem ipsum“? Možná bychom měli raději uživatele naučit nastavit v prohlížeči výchozí písmo tak, aby pro ně bylo pohodlné.

Kampaň!